Koleje, které znamenaly smrt
25.květen 2022 patřil studentům ISŠ ve Valašském Meziříčí. Čekala na ně poznávací cesta do Osvětimi, polského čtyřicetitisícového okresní města v Malopolském vojvodství. Ve městě a jeho okolí za 2. světové války nacisté zbudovali táborový komplex Auschwitz (česky Osvětim), kde zemřelo více než milion tři sta tisíc převážně židovských vězňů.
Naše exkurze začala v Osvětimi I. – kmenovém táboře. Již tak ponurou atmosféru tábora ještě umocňoval déšť a temná obloha. Zamrazilo nás, když jsme v dálce uviděli nápis „Arbeit macht frei“, ostnaté dráty, strážní věže a cihlové baráky –„němé svědky umírajícího času“.
Hned po příjezdu na parkoviště vnímáme zvláštní atmosféru tohoto místa. Při vstupu do Osvětimi si uvědomíme, že na tom samém místě stáli lidé, celé rodiny, jejich blízcí, většina z nich netušila, že jsou to poslední společné chvíle. Nebylo pro nás vůbec lehké vnímat místo, kde se odehrály takové hrůzy. Na začátku jsme procházeli obytnými bloky, kde žili na malém prostoru stovky vězňů. Představa toho, že žili v tak otřesných podmínkách, vytržení z vlastních domovů a známého prostředí… . Vidět, kolik místa zaberou dvě tuny lidských vlasů, procházet chodbou obklopenou 85 000 páry bot, nahlédnout do šálku od kávy, ze kterého už se nikdo nenapije, na vlastní oči spatřit kufry transportovaných, z nichž každý obsahoval lidský osud, vzpomínky, fotografie … . Nemohu se zbavit dojmu, že naši studenti ještě nikdy nebyli tak potichu, jako právě při této exkurzi. Není divu. Při prohlídce fotografií zavražděných mužů, žen a dětí se nám do paměti vryly ty stovky lidských obličejů, stovky lidských osudů , stovky očí, v kterých se odrážela bolest, strach a zoufalství. „Opravdu silný zážitek! Nebudeme moci zapomenout na tak důležitou součást historie, na takovou krutost, kterou vymysleli sami lidé…“, popisují své zážitky z Osvětimi naši studenti.
Následovala druhá část exkurze do nedaleké Osvětimi II. – Březinky. Obrovský areál vyhlazovacího tábora, do nějž vedou koleje smrti, na které byly přistavovány dobytčí vagony s tisíci nevinných, o jejichž osudu bylo předem rozhodnuto. Dnes nalezneme v Březince repliky dřevěných baráků .Tiše a bez jediného slůvka všichni procházeli místy, kde na každém kroku kdysi dávno číhala smrt. Nahlédli do pecí krematoria, kde už naštěstí nehořel oheň. Míjeli „umývárnu“, kde už ze sprch nebyl cítit plyn. Šli po cestě, kterou sami zdejší vězni nazvali „cestou smrti“ a která pro ně neměla konce, na které se nemohli otočit a vrátit se …, pozdravit své blízké… .
Ve chvíli, kdy studenti opouštěli tak smutné a zároveň bolestivé místo, uvědomili si, jaké mají štěstí, že se mohou vrátit do svých domovů ke svým blízkým, přátelům. Poděkování studentů za tuto cennou zkušenost mě velice potěšilo a velmi si toho vážím. Myslím si však, že největší zásluhu na tom, že se exkurze konala, mělo vedení naší školy. Moc bych chtěla poděkovat panu řediteli Pavlůskovi a panu zástupci Camfrlovi, kteří se vždy snaží v maximální možné míře napomoci k uskutečnění akcí pro naše studenty a podpořit je , p. učitelce Staňkové za skvělý doprovod , a také všem mým kolegům.
Navzdory příjemně strávenému času s našimi studenty zůstává Osvětim synonymem krutosti, strachu, bolesti, lidského ponížení.
Lenka Vernerová
